Rozárka – koťátko, co nemohlo pořádně jíst

Když Rozárčini sourozenci začínali normálně jíst, ona jídlo zvracela. Jediné, co zvládla, byla tekutá strava.

Koťátko jsme ihned po příjmu převezli k našemu panu doktorovi, který ho patřičně vyšetřil. Z rentgenu to vypadalo, že má zřejmě zvětšený brzlík, pro jistotu proto zůstalo několik dní na veterině na pozorování… Rozárka ale hezky prosperovala, přibírala a hrála si jako normální kotě. Pevná strava jí sice dělala problémy, ale když dostávala měkkou, bylo všechno v pořádku.

Rozárka přitom rychle ukázala, že je plná energie a má velikou chuť do života! Když jsme si ji odváželi do dočasné péče, celou cestu na nás pokřikovala a povídala, protože samotnou v přepravce jí to vůbec nebavilo. Už chtěla být volná a nechávat se mazlit v náručí.

Po měsíci Rozárka podstoupila kontrolní vyšetření, které stále poukazoval na zvětšený brzlík. Protože začala zase zvracet, i když dostávala tu nejjemnější stravu, doporučil nám pan doktor, abychom jí mističku s jídlem dali výš.

Rozárčin stav je vážnější, než se zdálo

Pár týdnů šlo všechno dobře, Rozárka krásně papala a přibírala. Jenže pak se zvracení zase vrátilo, rady od pana doktora už nepomáhaly, a tak se muselo na další vyšetření. Naneštěstí se ukázalo, že problém nakonec přeci jen není ve zvětšeném brzlíku, jak se dlouhou dobu zdálo.

Zjistili jsme, že má Beruška špatně vyvinutý cévní systém, který uvěznil jícen a ten proto nemůže správně fungovat. U starších zvířat je možná operace, jenže Rozárka byla pořád malé kotě… Pan doktor proto situaci konzultoval ještě přímo se specialistou na kardiologii, to nám dodalo naději! Objednali jsme ji proto na specializované vyšetření, podle kterého se mělo rozhodnout o operaci.

Do té doby Rozárka musela mít zavedenou žaludeční sondu, protože už nebyl jiný způsob, jak ji nakrmit. Operaci, během které se sonda zavedla, zvládla dobře a pan doktor jí dovolil přesunout se do dočasné péče. Dočasní rodiče dostali školení, co a jak dělat a zvládli to skvěle.

Co obnášelo krmení sondou?

Jednoduše řečeno, Rozárka měla na boku otvor s uzávěrem, který vede přímo do žaludku. Samotné krmení potom probíhalo tak, že se na otvor napojila hadička a pomocí stříkačky se jídlo postupně dostávalo až do žaludku…

Krmení probíhalo po menších dávkách zhruba každé dvě hodiny. Nebyla to tedy žádná legrace – jak pro Rozárku, tak pro dočasné pečovatele. Rozárčini dočaskáři byli naštěstí naprosto úžasní a do péče o Rozárku dávají opravdu všechno. Neustále jí byli na blízku, takže se má jako v bavlnce.

Největší výzvu občas představovalo udržet Rozárku během krmení v klidu. Je to kotě, takže všechny její instinkty velí, že se má neustále hýbat, běhat, poskakovat nebo se alespoň vrtět. Jen tak v poklidu sedět pro ni byla hlavně zkraje výzva. Postupně si ale na celý proces zvykla. Byla moc šikovná.

Komplikace a další komplikace…

Začátkem února Rozárka podstoupila plánované vyšetření u specialisty. Pan doktor potvrdil, že na vině jejích potíží je špatně vyvinutý cévní systém, který uvěznil jícen. Operace ale neproběhla. Místo toho se výsledky vyšetření raději poslaly ještě na konzultaci odborníkům do zahraničí, aby pomohli posoudit rozsah problému a náročnost operace.

Bohužel se ukázalo, že operace bude mnohem složitější, než jsme doufali. Pan doktor, u kterého jsme byli původně, si na ni proto netroufl a museli jsme hledat někoho jiného. To samozřejmě chápeme a jsme za jeho zodpovědný přístup rádi.

Nakonec se nám povedlo najít šikovného pana doktora na Animal Clinic a koncem února jsme jeli na předoperačním vyšetření. Bohužel nepřineslo tak dobré zprávy, jak bychom si přáli…

Pan doktor nám řekl, že operace bude extrémně náročná a šance na úspěch jsou malé. Našli jsme specialistu, který ví co dělá a má spoustu zkušeností, ale i pro něj to bude těžké. Problém byla tepna, která narostla špatně a blokuje jícen…

Rozárčin stav se konzultoval s celou řadou odborníků, veterináři situaci řešili dokonce i s lidskými kardiology. Operace byla její jediná šance na život. Žádná jiná možnost neexistovala. Buď se to zkusí, nebo je konec, žaludeční sonda byla pouze dočasné řešení do doby operace. Samozřejmě jsme to nevzdali bez boje. Slíbili jsme Rozárce, že jí dáme šanci a to jsme také dodrželi.

I přes všechny obtíže byla Rozárka stále veselé a hravé kotě, které objevovalo svět. Měla spoustu energie, občas zlobila, ale většinu času byla až k zbláznění roztomilá. Nic jí nedokázalo zkazit náladu.

Rozárka zvládla operaci

Je to tak! Naše prosby byly vyslyšeny a operace Rozárky dobře dopadla. Konečně si můžeme alespoň maličko oddychnout…

Operace byla opravdu náročná a pan doktor odvedl špičkovou práci. Na operaci se i předem hodně připravoval, hledal možnosti, jak to provést co nejlépe… Jsme vděční, že jsme ho našli.

Pár dní po operaci všechno vypadalo dobře, jícen byl průchozí, a tak pan doktor usoudil, že není důvod Rozárku dál držet na hospitalizaci a může se vrátit do dočasné péče.

Rozárka zatím potřebovala tekutou stravou, podávanou pomaličku a z výšky. Zároveň bylo stále potřeba krmit i přímo přes sondu. Prostě všechno pomaličku, krůček za krůčkem.

Rozárka byla trochu vyjukaná, ale znáte ji – je to bojovnice a jen tak něco ji nepoloží. I když byla po tak velké operaci stále ještě unavená a maličko i nabručená, byla hlavně šťastná, že dostala novou šanci na život a přijímala všechno s obrovskou pokorou, jako opravdová hrdinka. A taky byla samozřejmě vděčná, že je zpátky s dočasnou rodinou.

V ráně se rozjela infekce

Naneštěstí několik dní po návratu z veteriny se Rozárce udělalo zle. Nechtěla jíst a navíc měla velmi vysokou teplotu, takže okamžitě musela na hospitalizaci. Ukázalo se, že se jí v ráně po operaci začala rozjíždět infekce a zesláblá Rozárka s ní zápasila, seč jí síly stačily.

Zůstala proto na veterině na kapačkách. Paní doktorka provedla vyšetření a upravila jí léky. Rovnou se udělal rentgen hrudníčku, abychom měli jistotu, že se nic nepokazilo s jícnem. Problém byl ale naštěstí jen v té infekci.

Bylo to velmi náročných několik dní. Zvýšená teplota se Rozárky držela zuby nehty. Měli jsme o ni opravdu velký strach. Naštěstí to ale nakonec dobře dopadlo a infekci se povedlo zahnat.

Rozárka po několika měsících dokáže zase sama jíst!

Byla to náročná cesta, ale Rozárka konečně zase dokáže jíst sama bez pomoci.

Kontrolní vyšetření jícnu dopadlo v rámci možností dobře. V jednom místě je stále znatelné, že byl jícen přiškrcený, ale paní doktorka doufá, že to se srovná, jak beruška poroste. V jícnu se nic neusazovalo a krmení Rozárce nedělalo žádné problémy.

Díky tomu, že Rozárka začala zase jíst, se mohla konečně vyndat i žaludeční sonda, která už nepotřebuje. Rozárka ještě nějakou dobu brala antibiotika a také podstoupila kontrolu jizev po operaci, aby se paní doktorka ujistila, že se dobře hojí.

Každým dnem začala Rozárka víc a víc připomínat normální zdravé kotě a to je prostě nádherná podívaná! Tak strašně moc si to prdelka zasloužila. Nemohla se nabažit možnosti zase normálně jít a nevynechala žádnou příležitost pokusit se na tetičce vyprosit druhou večeři. I skákání, hraní a šplhání po škrabadle si najednou užívala mnohem víc, když už ji neomezuje žaludeční sonda.

Kašel a kontrola jícnu

Další kontrolní vyšetření v jícnu bylo původně naplánované až na léto. Jenže v květnu začala Rozárka občas po jídle kašlat a tak paní doktorka proto rozhodla, že bude lepší, když se vyšetření udělá dříve.

Naštěstí jsou výsledky dobré. Jícen je sice pořád maličko zúžený, jídlo jím ale prochází dobře a nikde se nic neusazuje. Pravděpodobně už do konce života bude potřebovat měkkou stravu z vyvýšeného místa, ale to je po tom ovšem úplná maličkost.

Nicméně v plicích měla Rozárka hlen a pozlobila ji ošklivá bakteriální infekce. Léky naštěstí zabraly a kašel se brzy zlepšil. Teď už snad konečně můžeme říct, že je Rozárka definitivně v pořádku (ťuk, ťuk, ťuk).

Šťastně až navěky

Když se Rozárka konečně uzdravila, znamenalo to pro ni, že se konečně dočká toho, po čem z celého srdíčka toužila úplně nejvíc: adopce!

Domov nakonec našla u sestřičky z veteriny, kde podstoupila operaci. Takže nejen, že jí na klinice zachránili život, ale ještě ji seznámili s její vysněnou rodinou. To prostě musel být osud! Máme z toho samozřejmě velkou radost, protože zkušenější a chápavější paničky bychom pro Rozárku hledali jen stěží. Takhle máme jistotu, že se jí vždycky dostane té nejlepší péče a nikdy jí nebude nic scházet.

Moc děkujeme všem, kdo jste Rozárčinu cestu Handipetem sledovali

Rozárka si toho musela chuděrka opravdu hodně vytrpět, péče o ni byla složitá a nákladná – celkem stála víc než 115 000 Kč. Všechno to ale stálo za to, protože teď tu před námi stojí šťastná kočička, která rozdává radost a štěstí na všechny strany – a to i díky VÁM!

Z celého srdce děkujeme za vaši podporu a dary, které jste Rozárce poslali. Už navždy budete neodmyslitelnou součástí jejího příběhu. Bez vás bychom to nedokázali.

Pokud vás Rozárčin příběh inspiroval a chtěli byste pomoct i dalším zvířátkům, která potřebují pomoc, budeme rádi, když se stanete pravidelnými dárci a přidáte se do Klubu hrdinů.