Dylan – vychrtlý pudlík

Začali jsme mu říkat Dylan. Netušili jsme, že pod hromadou kudrlin se skrývá totální kostra a jeho kůže byla úplně rozežraná od semeniště blech. Proč, proč, proč, jiná otázka nás prostě nenapadá.

Dylana jsme začali dávat dohromady, aby z něj byl zase krásný pan pes, ale to přeci jen vyžadovalo nějaký ten čas. Pomalu mu začaly mizet záněty boláků, co měl na zadku, přestávalo to svědit, přestávalo to být rudé. Hned po příjmu dostal sestřih, ale jak se ukázalo, tak se rád válí v bahně, takže jsme moc nepostoupili.

Co se jídla týče, tak celé dny sondoval, komu by mohl ukrást maso, kde se objeví nějaký piškot. Na první pohled takový stydlivý pudlíček, ale když jste se otočili, už vám zmizela večeře. Dylan byl neskutečná láska, milovali ho od první chvíle, jaký to byl miláček.

Od chvíle, co u nás byl, nabíral Dylan po dobrém masíčku a lysiny mu postupně zarostly novými kudrlinkami.

Jednoho dne však přestal jíst a bylo na něm vidět, že vůbec není ve své kůži. Byl tedy okamžitě hospitalizován na veterině a my netrpělivě čekali na výsledky testů. Diagnóza byla bohužel krutá – velké metastáze na játrech. Nemělo smysl protahovat Dylanovo trápení a tak jsme ho s těžkým srdcem museli nechat odejít.

Jsme vděčni, že jsme s tímto skvělým pejskem mohli strávit alespoň nějaký čas a dát mu naši lásku, péči, otevřenou náruč a vše krásné, co si zasloužil. ❤