Proč formulka „Zvíře není věc“ nefunguje

V komentářích často vídáme poznámky o tom, že zvíře není věc, tak by se měli množitelé podle toho trestat. Jenže nikdo si zároveň neumí hmatatelně představit, co to vlastně Zvíře není věci znamená. Na zvíře je pohlíženo jako na smysly nadaného živého tvora, který je schopen vnímat emoční vazbu na své okolí, zejména na svého pána. To nám pomáhá třeba v tom, že exekutor vám nemůže zvíře jen tak zabavit, protože je na váš citově závislé. Ve skutečnosti je ale se zvířetem stále zacházeno jako s věcí. Můžete ho prodávat, někomu darovat, můžete ho mít zavřeného doma a nepouštět ho ven, stejně jako ho používat třeba v cirkuse.

Zvířata to ve skutečnosti moc nepocítila

„Zvíře není věc“ je tedy v praxi špatně uchopitelná formulka, která je hrozně abstraktní. Úřady se potom musí stavět ke psům v množírnách jako k něčímu majetku a nemohou ho jen tak odebrat, protože se jim zachce. To ale chrání i vás, aby si nějaký úředník neusmyslel, že se vám pomstí a vezme vám zvíře. V praxi se potom hodnotí hlavně to, jestli zvíře má vodu a krmení. To, že žije celý život v kotci a má tam týden neuklizené výkaly, už není hodnoceno jako týrání, stejně jako pes, který žije bez boudy na řetězu v mrazech. Pes je věc a zároveň cítící tvor, co to ale v praxi znamená, to si každý vykládá po svém a každý úřad postupuje úplně jinak. „Zvíře není věc“ tak ztrácí svůj smysl, nemá pevné kameny a nelze ho plně aplikovat na množitele, aby mohli být podle toho souzeni.