Pobyt v Handipet Rescue

…aneb když vlítnete do péče o handicapované po hlavě

V neděli 16.7. 2017 jsem se smíšenými pocity stála před branou do azylu Handipet Rescue pro handicapované kočky a psy. Na jednu stranu jsem se těšila, až všechny umazlím do bezvědomí, ale něco mi napovídalo, že to nebude až tak jednoduché, jak si představuji. Jakmile Nikol otevřela dveře a ven vyběhla smečka štěkajících a poskakujících psů, došlo mi, že tohle  opravdu příliš jednoduché nebude.

A taky, že prvních pár dní vůbec nebylo. Když žijete v azylu s třiceti pěti zvířaty, která s vámi sdílí jeden domeček o třech místnostech, naprosto vše se podřizuje jim. Každý den začínal naprosto totožně. Ačkoli jsme chodívaly velmi pozdě spát a ráno očekávaly, že se prospíme, psi na to měli zcela opačný názor. Brzy ráno po nás šlapali, poskakovali sem a tam, nezřídka štěkali, že chtějí ven. Bez servítek se šlo ven.

Očekávala jsem, že když otravové zmizeli, můžu si ještě chvíli odpočinout. Nicméně mým úkolem bylo, zatímco Nikol hlídala psy, uklidit použité podložky, vytřít, položit na zem podložky nové, rozdat léky a nakrmit kočky. Ideálně to stihnout, než se psům bude chtít zpátky dovnitř a všichni se nenahrnou ke kočičímu krmení. Nebo ho rovnou nesežerou.

V roli hlídací tety

Poté přišla na řadu smečka plachých psů se slabší důvěrou v lidské bytosti. Díky fotkám a mnoha informacím z facebooku a webu azylu Handipet jsem věděla, že Kokoška se bude dožadovat míčků, že Perci a Dolly se ke mě sotva přiblíží a Lancelot bude ten nadšený a moc hodný pejsek radující se z každého pohlazení. Nikol mi ukázala, jak si Percivala získa. Vysvětlila mi, že je to pes, který lidem nevěří, ale jakmile si důvěru získám, bude mě pronásledovat na každém kroku.

Vše, co řekla, byla pravda. Perci se ukázal jako ten nejmilejší pejsek, který se mi vždycky snažil dostat na klín a nechával se hladit, dokud jsem neměla dost. A skutečně mě později všude pronásledoval.

Nebudu lhát, odpoledne jsme se s Nikol často na chvíli natáhly, abychom takzvaně „popadly dech“ a odpočinuly si. Psi a některé kočky se samozřejmě s radostí přidali a během chvíle mi king size postel začala připadat jako ta moje obyčejná doma. Stejné pocity jsem mívala každou noc, kdy se ke všemu kočky rozhodly, že je čas na mazlení a chození po vašem obličeji.

Krmení dravé zvěře

Večer, než přišel čas na sprchu a vytoužený spánek, Nikol statečně porcovala kuře s hladovým a nedočkavým osazenstvem těsně za zády. Všichni ti hodní pejsci se najednou začali měnit v profesionální lupiče, jen aby získali ten centimetr masa, který pes před nimi nestihl sníst. A to ani nemluvím o kocourovi jménem Buchta (Peter Pan), který se vždy nenápadně proplížil k ostatním kočkám, šikovně natáhl tlapu a kradl seč mohl.

Čas jídla tedy vždy patřil těm nejprůbojnějším jedincům, ale nebojte, všichni se dosyta najedli. Dost o  tom vykazovaly časté neúspěšné pokusy o vyskočení na postel. Normálně by se na ni dostali s neuvěřitelnou hladkostí. Jenže po jídle se psi vždycky divili, že to jde najednou hůře, popřípadě vůbec.

Práce v azylu není pro každého

Abych to shrnula, celý týden jsem opravdu pracovala. Ale našla jsem si čas i na odpočinek, povídání si s Nikol, která mi všechno ochotně vysvětlila, o všem mě poučila a mnohé naučila. Nicméně pokud nemáte skryté masochistické sklony jako Jana, určitě bych si dobře promyslela azyl s takovým počtem zvířat. Po celých devíti dnech mám pocit, že ve svém pokoji postavím oltář zasvěcený její osobě. Zvládá toho tolik a ještě ke všemu chodí do páce. Je to vážně úžasná žena.

Všechny mé pocity dokonale vystihuje část refrénu písníčky „Open letter“ od skupiny The Amity
Affliction: